Dva roky po smrti manžela jsem se stále točila v začarovaném kruhu, marně jsem se snažila najít pevnou půdu pod nohama a ignorovat život, který byl převrácen vzhůru nohama. Nic se mi nedařilo. Cítila jsem se jako kulička v Pinball-u. Ať jsem dělala cokoli, stále jsem narážela na překážky. Pochopila jsem, že potřebuji pomoc. Začala jsem chodit na psychoterapii k Mgr. Medenčevič. Pomohlo mi to vyřešit nejen akutní, ale i chronické problémy mého "já": dětství, komplikovaný vztah s matkou, okruh přátel a vztahy s nimi, vztah se svou dcerou … Každým dnem se přede mnou rýsovala nová cesta stále jasněji… Nepřeháním, pokud řeknu, že jsem díky Jasenčině pomoci našla nový a slibný smysl života.
Petr, 33 let
Na psychoterapii jsem nastoupil na doporučení. Byl jsem ve fázi hledání uspokojivějšího zaměstnání i partnerského vztahu.
Nebyl jsem proto dlouhodobě v psychické pohodě a toužil jsem ji nalézt.
Začátky nebyly snadné, bojoval jsem s nejistotou a nedostatkem sebedůvěry a pochyboval jsem o tom, že mi někdo může pomoci.
Přesto mi terapeutická sezení u Jasenky pomáhala třídit si myšlenky i vlastní priority, otevřela mi prostor pro svobodné
projevování pozitivních i negativních emocí, které jsem se během života naučil spíše potlačovat jako něco, co "se nenosí".
Postupem času jsem se cítil svobodnější i silnější, přestal jsem cítit v každém kroku riziko.
Přestal jsem cítit povinnost naplňovat ve svém životě cizí představy. Opustil jsem společensky uznávané zaměstnání,
které mě však vnitřně neuspokojovalo, začal jsem znovu studovat, našel si práci, která moji novou cestu vhodně doplňovala,
a nebál jsem se pustit do vztahů, které jsem neměl předem ze všech možných úhlů "prolustrované", avšak cítil jsem, že jsou hodnotné.
Po necelém roce terapie jsem nesrovnatelně klidnější a sebevědomější.
Stále ještě mám velký kus cesty před sebou, ale už teď cítím, že se přibližuji k tomu, o co mi na začátku šlo nejvíce,
tj. být sám sebou a být tak spokojený a vědět proč.
Mému setkání s Jasenkou předcházely roky bezstarostné, úspěšné a plné radosti. Ale, jak to již chodí, ze dne na den bylo vše jinak.
Z vysněného bydlení v Praze zůstal jenom prázdný bankovní účet, kdy jsem přišla o své životní úspory.
Důvodem byla špatně uzavřená smlouva s realitní kanceláří, která si bez ostychu vzala moji zálohu na koupi bytu.
Podobně můj zaměstnavatel, banka, kde jsem si plánovala vzít zaměstnaneckou hypotéku k dofinancování zbylé částky,
nebyla ochotná situaci řešit k mému prospěchu. Rozhodla jsem se proto dát ihned výpověď. Za pár týdnů následoval úraz páteře,
kde hrozilo ochrnutí a mnoho dalších komplikací spojených s poraněním míchy. Většina přátel byla z dohledu a pár věrných nevědělo, jak pomoci.
Neviděla jsem z této situace žádné východisko. Byl to pocit, který se dá popsat asi jako: "Mlha přede mnou, mlha za mnou."
Naštěstí jsem se dostala do péče lékařů, kteří kromě rychlé diagnostiky a následné operaci páteře doporučili také terapii u psychologa.
To byl počátek cesty k Jasence.
Od prvních setkání jsem byla schopná Jasence důvěřovat, což bylo nejdůležitějším předpokladem k dalším sezením.
Mluvily jsme o věcech bolestných a také o duševních ranách, na které většina z nás chce zapomenout či uklidit někam pod stůl.
Chtělo to dávku odvahy. Často jsem ze sezení odcházela se slzami v očích s tím, že se na terapii nevrátím.
Teď však vím, že i v slzách je síla. Mluvit o potížích v ovzduší upřímného porozumění znamená očišťovat se a postupně se zbavovat břemen,
která léta táhneme, jak vědomě, tak podvědomě. Rozhovor s Jasenkou mě nikdy nezatěžoval. Naopak, mé oči začaly vidět i možnosti mému pohledu skryté.
Jasenku znám už čtvrtým rokem. Její odbornost je na vysoké úrovni a své vědomosti si neustále doplňuje.
Můj život je opět plný barev a světla. Mlha je už za mnou…